POMALU HOŘÍCÍ OHEŇ - Paula Hawkins

 

V řadě již třetí kniha od této velice známé autorky. Kdo by neznal její prvotinu -Dívka ve vlaku. Pomalu hořící oheň, bych přejmenovala na Spalující křivdy, jelikož mi tento název zas tolik nesedí. 

Vše se točí okolo žen, v anotaci se dočtete, že se jedná o tři ženy, které z nějakého důvodu nenávidí jednoho, stejného muže. Každá z nich je nějak poznamenaná předchozím životem a ani jedna se s tím nedokáže vyrovnat.

Příběh se různě prolíná, nejenom časově, ale také ve vyprávění postav. Nikdy nevíte, která bude pokračovat a jak příběh poběží dál. Ozvláštněna je i o úryvky z knihy, kde v podstatě čtete jiný román. Chápu, že je tento styl psaní teď hodně moderní, ale všem čtenářům nemusí zrovna vyhovovat a můžou nabýt dojmu, že se v knize ztrácejí. 

Záblesk života - Jodi Picoultová

Zajímavě zpracovaná kniha, kterou čtete v podstatě od konce a pomaloučku se propracujete na její začátek. Otevírá veliké téma, které se týká morálky, víry, přesvědčení, svobody volby, lidského života... Asi bych našla spoustu dalších slov, které vyjadřují jedno jediné slovo a tím je POTRAT. 

Autorka se zde nepřiklání ani na jednu stranu, ale snaží se ukázat, za co každý bojuje. Kde je pravda a kde je pomyslná čára, za kterou by už nikdo neměl jít? Pro nás asi nepochopitelné, protože přeci jenom, my máme možnost volby a nikdo nemá právo nás soudit, nestojí tu davy protestujících před klinikou a ani se tu nerozlišuje jestli jdete na potrat, nebo toužíte být těhotná. Doktoři se nebojí chodit do práce a nemusí se bát o svůj život. Je to zvláštní, že? Kniha je přitom zasazená do současnosti, do roku 2018. 

Kniha vypráví několik příběhů současně, což má za následek, že se malinko ztrácíte v ději, už takhle je těžké čist knihu pozpátku. Osobně mě retrospektivní vyprávění moc nebere, ale zase na druhou stranu je to jiné a není to tak tuctové. Asi do poloviny knihy, jsem měla pocit, že to není ono, pak se to zlomilo a když by byl konec psaný takto od začátku ( nebo tedy spíše od konce), hodnotila bych knihu určitě lépe. 

TISÍC VÝCHODŮ SLUNCE

Kniha, která zaujme na první pohled, přestože se tváří obálka jednoduše,  je krásná. Další co přijde na řadu, je anotace, která je smutná, s náznakem lepších zítřků. Je potřeba čas, čas, který zahojí rány a dovolí nám začít znova.

Pavla je šťastná, má milujícího manžela, hodného tatínka a dokonce babičku. Ta žije hodně daleko, ale často si volají. Je spokojená, přestože nikdy nepoznala maminku, bere život, tak jak je. Povedlo se jí konečně otěhotnět, bojí se toho, ale s Benem to zvládne. Přichází velká rána, Ben i tatínek mají autonehodu. Oba jsou na místě mrtví.

NEBEZPEČNÁ laskavost

Kamarádky na život a na smrt, nebo jenom na oko. Takhle se dá charakterizovat vztah mezi Emily a Stephanií. Zvláštní kamarádství, které vzniklo na základě dětí. Mateřství sebou přináší mnoho změn, často se stane, že se úplně odřízneme od reálného světa, nebo se naopak nedokážeme stáhnout.

Abych to upřesnila, Stephanie přišla o manžela, bratra i rodiče. Zůstal jí jenom pětiletý syn. Obětuje pro něj cokoli, ale také potřebuje oporu, promluvit si s někým, kdo chápe, jak se cítí, touží po kamarádce. Jenže najít takovou, se kterou by si rozuměla je docela oříšek. Proto píše blog pro maminky, které se cítí stejně. Sdílí s nimi starosti, rozebírají mateřství, probírají úplně všechno.

V MOCI NÁSILNICKÉHO OTCE

Tohle je kniha, která se nedá hodnotit, jako dobrá, nebo špatná. Je to životní příběh, dnes už dospělé ženy, která vzpomíná na svoje dětství. Je to otevřená zpověď, která má varovat, povzbudit, změnit svět. Přiznám se, že se mi to strašně špatně četlo, nemá s tím nic společného styl psaní, ale obsah je natolik depresivní, že to asi zamává každým.

Psát o čem kniha je, není potřeba, stačí si přečíst název. Otec je zjevně poznamenaný vlastním dětstvím, trpí nějakou utkvělou představou, že vlastně dceři prospívá. Chce aby byla dokonalá, dokonalá ve hře na klavír. Mučí ji dlouhé hodiny, cvičí stále dokola a dokola. Bije jí, ponižuje, trápí hlady, zavírá ji v pokoji. Všemu přihlíží matka, která je mu naprosto podrobená a další dcera.

Hodně dobře, je tady vysvětlené, proč oběť mlčí, proč se neozve, cítí vinu. Ano, děti jsou zcela v moci svých rodičů, čekají od nich ochranu, když tomu tak není, mají pocit, že zklamaly. Získají mylnou představu, že si takové zacházení zaslouží, snaží se zavděčit, touží po uznání, které nepřichází.

Já a pan Jones

Od této knihy jsem si zase tolik neslibovala, to se přiznám. Koupila jsem ji ve výprodeji, za nějakých zhruba devadesát korun. Popravdě se mi líbil obal a anotace taky nevypadala úplně špatně. Musí říct, že mě docela překvapila.

Dobře se mi četla, nebyla nijak utahaná a hlavní představitelé vyhlíželi docela sympaticky. To hodnotím jako velké plus. Představovali takovou typickou rodinu. Prarodiče, kde je tchýně ta hlavní a dává to náležitě svým snachám najevo. Děda, kterého mají všichni rádi a funguje jako spojka mezi babičkou a ostatními členy rodiny.

Společně vlastní penzion, jejich celoživotní úsilí, radost i starost. Mají tři syny, a ani jeden nemá o penzion valný zájem. Vidí v tom moc práce a málo výdělku. Až na toho posledního, nejmladšího, kterého nikdo nebere vážně. I rodiče se děsí toho, že by chtěl penzion někdy vést. Přemýšlejí jak to udělat, nechtějí se ho vzdát, ale dlouho už nevydrží.

KRYCÍ JMÉNO E 219

Vězen s označením E 219, nebezpečný, dříve pronásledoval a zabíjel lidi na přání. Bývalí nájemný vrah, situace se změnila. Svět ovládl zmutovaný vir, z lidí se stávají chodící trosky, nebezpečné, nakažené. Neexistuje žádná protilátka, žádná naděje. 

Zdraví lidé se uchýlili do věznic, protože jsou nejlépe chráněné před nakaženými lidmi. Vězni jsou propuštěni a nechali je napospas světu. Erik je chytrý a ví jak se bránit, aby přežil. Podnikne spoustu opatření, nechce se stát kořistí. 

Dostal fotografii dívky, která je nespíš imunní, byla by to dobrá zpráva. Rozhodne se jí najít a zkusit zachránit svět. Musí přeci existovat nějaká protilátka. Souřadnice ho zavedou k bývalému vojenskému krytu. Jenže nic nejde podle plánu a on se ocitne znova na útěku a není sám, má k sobě mladičkou dceru důstojníka.

"Skvěle, vzdychám rozmrzele a strkám si nabitou a zajištěnou pistoli do kapsy. Zní to divně, ale i přes hrozbu smrti na každém rohu zatím zajišťuji svou zbraň."  

Fantasy není zrovna žánr, který normálně čtu. Povede se mi přečíst tak tři knihy za rok, přesto mě to něčím láká. Když jsem dostala nabídku zrecenzovat tuto knihu, zaujala mě její anotace, proto jsem na to kývla. 

Začátek mě bavil, bylo zajímavé číst, jak se lidstvo vlastní blbostí ničí. Což není nic nereálného! Vězeň Erik na mě působil sympaticky a doufala jsem, že moje sympatie jenom porostou. Celý příběh není zbytečně roztahaný, ono by to ani jinak nešlo, protože kniha není nijak dlouhá. Docela dobře se mi to četlo. Žádné zbytečné povídání okolo, jede se v jedné linii.

Asi do poloviny knihy mě příběh dobře chytil a měla jsem nutkání ji co nejdříve dočíst. Potom ale přišel zlom. Je to veliká škoda. 

Obsahově už jsem tak spokojená nebyla, jak mě kniha ze začátku nadchla, tak mě taky brzy začínala štvát. Co mě asi zarazilo nevíce, byl konec. Bohužel se mi nelíbil a zkazil mi celkový dojem z knihy, která by nebyla tak špatná. Nevím, asi nejsem ta správná osoba, možná proto tento žánr tolik nečtu.

Přesto věřím, že si svoje fanoušky najde. Především v mužské části populace, kteří ji asi lépe ocení než-li já. Knihu hodnotím průměrně.

Děkuji nakladatelství Grada za poskytnutí recenzního výtisku.